Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Příběhy z Konga: Siska

Vyšlo 1. 4. 2009 · Autor Lenka Klicperová
Země Republika Kongo
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Listopad 2008, Kando

Siska Kusimua je pětadvacetiletá vzdělaná a krásná Konžanka. Dnes žije ve vesnici Kando, uprostřed pralesů oblasti Bunyakiri. Drobná žena, okouzlující a sympatická. Na zádech má v šátku své poslední dítě – jeho otcem je jeden z těch, kteří ji znásilnili. Siska nám vyprávěla svůj příběh, plný hrůzy a utrpení…

„Šla jsem na pohřeb příbuzného do vesnice poblíž Karasi, ještě s manželem. Ten se poté vracel do Bukavu, já zůstala tam. Týden nato vesnici přepadli Hutuové. Vraždili, ničili, rabovali. Hodně lidí z vesnice odvlekli do buše, spoustu z nich pak po cestě zavraždili. Já s sebou měla své dítě, navíc jsem byla těhotná. Šli jsme dlouho, neměla jsem vůbec představu, kde jsem, ani jak dlouho. Když jsme dorazili do tábora, našla jsem tam svého bratra, kterého zajali při přepadení vesnice také. Byl přivázaný ke stromu. Několik vojáků mne znásilnilo před jeho očima. Pak ho začali mučit. Postupně mu uřezávali všechny končetiny. Nakonec mu usekli hlavu. Celou dobu mne nutili, abych se dívala, nemohla jsem vůbec nic dělat. Bylo to strašné. Pak vzali bratrovo tělo a hodili jej na oheň. Nutili mne sníst jeho maso. Odmítla jsem. Křičela jsem, ať mne raději zabijí, ale jenom se smáli. Sníst maso mého mrtvého bratra jsem ale odmítla, tak mne začali mučit. Trvalo to strašně dlouho. Když konečně skončili, sebrala jsem kusy bratrova těla a zahrabala je holýma rukama do země. Strávila jsem s nimi čtyři roky, než se mi podařilo utéct. Někdy tam byl tak strašný hlad, že jsme jedli hlínu, abychom do bolavého žaludku dostali alespoň něco. Hutuové nám řekli, že jestli chceme jíst, ať někoho z nás, zajatců, zabijeme a upečeme… V takových podmínkách jsem otěhotněla znovu a také porodila. Když se Hutuové přesunovali v pralese, museli jsme s nimi. Stále totéž dokola – vraždění, přepadání nových a nových vesnic… Jednou šli Hutuové zase přepadnout vesnici, když se mi ještě s ostatními pár vězni podařilo utéct. Jedna žena mi pomáhala starat se o děti. Na cestě jsme strávili mnoho týdnů. Když jsme došli do Bunyakiri, ptali jsme se místních lidí, jestli tu můžeme zůstat, ale odmítli nás. Nakonec se nade mnou slitovali ve vesnici Kambali. Dali mi malý domek, ale dál nic, neměli jsme nic k jídlu, ani žádné peníze. Místní se strašně báli, že se pro mne vrátí Hutuové, že mne budou chtít zpátky. Hledala jsem tu práci, ale neúspěšně. Pak jsem se dověděla, že v Kando žije sestra Clotilde, která pomáhá znásilněným. Clotilde se mně ujala, poslala mne nejprve do nemocnice, protože jsem měla také těžké zdravotní problémy. Mám teď díky Clotilde a díky Markétě Kutilové z Člověka v tísni svůj vlastní domek. Je to pro mne ráj po tom všem, co jsem prožila. Minulý týden jsem přišla na trh do Bulambiky a náhodou jsem potkala svou sestru, kterou jsem neviděla pět let! Potkal ji podobný osud jako mne, také ji Hutuové odvlekli do tábora v pralese, kde byla stejně jako já sexuální otrokyní. To je kromě mých dětí jediná vzpomínka na můj dřívější život a na mou rodinu. Když se mi podařilo utéct, vyhledala jsem svého manžela. Ten mě ale odmítl a vyhodil s tím, že jsem jen ženská od Hutuů. Že můžu mít AIDS a že mě nechce ani vidět. Pak se uvolil, že by se postaral o děti, ale jen o ty svoje, to třetí ho nezajímá, když je to dítě Hutuů. Cítím se jako zvíře. Co mám říct svým dětem? Co mám říct tomu poslednímu, které se narodilo v džungli? Co mu mám říct o jeho otci? Jak mám ze svých dětí po tom všem, co viděly, vychovat slušné lidi? Když srovnám svůj život před tím, než mě Hutuové unesli, s tím, co mám teď, je to neskutečný rozdíl. Před tím jsem si žila tak krásně! Měla jsem vzdělání, vystudovala jsem pedagogiku, měla jsem práci, rodinu. Teď je všechno v troskách. Musím ale žít dál, protože kdo by se potom postaral o děti? Nikdo. Vím, že v Bukavu práci neseženu, je tam strašně draho a já nemám, kde bydlet.

Nic neplánuju, žiju jen přítomností. Budoucnost pro mě neexistuje, dokud se nevyrovnám se svou minulostí. Potřebuju práci, musím něco dělat, abych mohla na všechno zapomenout. Tady je to ale těžké, lidé mne odmítají a sehnat práci je skoro nemožné. V každé vesnici je taková malá komunita znásilněných, které ostatní odmítají. Jenom my, které jsme si prožily ty stejně strašné osudy, si můžeme porozumět a ulevit si třeba tím, že si o tom všem promluvíme. Ale kolik je žen, které tohle štěstí v neštěstí nemají a které přežívají sami v lese nebo kolem cest? Největší problém je, že nám lidé neumožňují začlenit se zase zpátky do společnosti, pořád nám říkají „ženy Hutuů“, pořád si na nás ukazují prstem. Nikdo nám nepomůže, chovají se k nám hůř, než ke zvířatům. Dokonce mi závidí, že jsem dostala dům od humanitární organizace…“