Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Další příběhy žen z Bunyakiri - znásilněné, pošpiněné, vyhnané...

Vyšlo 1. 4. 2009 · Autor Lenka Klicperová
Země Republika Kongo
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

„Byla jsem tehdy vdaná, měla jsem dvě děti. Major 106 (tak si říká jeden ze šéfů ozbrojených milicí Mayi-Mayi) poslal své muže do kraje, aby pochytali krásné ženy. Měla jsem smůlu, líbila jsem se jim. Odvlekli mě do buše a začali mučit. Pak jsem se stala osobní sexuální otrokyní majora 106,“ vypráví třicetiletá Faraja Lembalemba. Po tři měsíce ji denodenně znásilňovali, mučili. Když se jí podařilo utéci, vrátila se do vesnice, aby hledala svého manžela. Byl mrtvý. Mezitím Faraja porodila další dítě a vydala se hledat ochranu u rodiny svého manžela. Vyhnali ji. Stejně tak se zachovala i její vlastní rodina. A důvod? Byla přece znásilněná, tak co s ní… Znásilnění znamená v Kongu společenské stigma. Žena, která ho veřejně přizná, je nečistá, není už člověk, nikde nenajde zastání. Je to věc, která se rozbila a je nutné ji vyměnit. Alespoň tak to v Kongu chápou muži.

„Je mi znásilněných žen líto, ale co můžu dělat? Lidé by si mysleli, že nejsem muž, kdybych si u sebe nechal svou ženu, která byla znásilněná,“ říká muž jménem Willbee z vesnice Kando. Společenské mínění je tady jasně dáno Biblí – žena má spát jen s jedním mužem. Že si svůj úděl nevybrala? Že se nenechala dobrovolně znásilnit, případně si ještě větvemi a hlavněmi samopalů rozervat vagínu? To už nikoho nezajímá. Nikdo už se nad tím nepozastavuje. Ženy, kterým se něco takového přihodilo, jsou odevšad vyháněny, muži je zavrhnou, odeženou i s dětmi od sebe. Rodiče zase klidně vyženou své znásilněné dcery. Není téměř nikdo, kdo by jim byl ochoten poskytnout pomoc.

Až na sestru Clotilde, která žije ve vesnici Kando. Před deseti lety se začala starat o sirotky a poté s nesmírným nasazením i o znásilněné ženy a děti. Těch se problém týká také. U Clotildy žije osm dětí, žádnému není víc než 14 a všechny byly znásilněny. Některé několikrát, některé jsou těhotné. V Bukavu jsem se dokonce setkala s případem znásilněné půlroční holčičky. Samozřejmě „akt lásky“ nepřežila, vykrvácela…

Clotilde začala na zelené louce. Neměla peníze, nikdo ji nepodporoval, místní lidé v ní viděli blázna, který se snaží pomoci odepsaným. Ale ona vytrvala. Dnes spolupracuje s českou společností Člověk v tísni a začíná v regionu budovat opravdovou pomoc. Staví tu domy pro znásilněné, nakupují půdu, na které by mohly hospodařit. Ale kolik je takových Clotilde v regionu, kde žije na 150 000 lidí? Odpověď je nasnadě – žádná další. Clotilde navíc riskuje vlastní život – Hutuové vědí, že se snaží pomáhat těm, které přežijí a uprchnou a to jí nemohou zapomenout. Dostává výhružné dopisy, občas se s dětmi sebere a jde spát do buše… Sedíme v místnosti, kde se dnes shromáždilo na 52 žen, které chtějí mluvit o svém osudu. Zní to možná pateticky, ale jejich jedinou šancí je, že se svět začne o jejich utrpení zajímat. Že se přestane starat jen o coltan a diamanty a svou pozornost zaměří i na tisícovky těch, které platí své zemi nejkrutější daň. „Naše děti kolem sebe vidí jen násilí,“ říká jménem všech shromážděných Collette Babuya a pokračuje: „Co z celé téhle generace jednou vyroste? Co máme říct dětem, které se nám narodí po znásilnění? Jak z nich máme vychovat slušné lidi?“

BunyakiriBunyakiriBunyakiriBunyakiriBunyakiri